Poslední dobou tu píšu hlavně o umělé inteligenci, automatizaci a o tom, co všechno nám technologie mohou usnadnit. Tentokrát je čas na něco ze života. Na den mezi lidmi, kteří pěstují bylinky, pracují se dřevem, starají se o staré sušírny a dokážou se společně radovat z docela obyčejných věcí.
V sobotu 5. září jsme jako každý rok fotili Putování po sušírnách ve Vlachovicích a Vrběticích na Valašsku. Je to jedna z těch akcí, na které se vracíme nejen kvůli fotografování. Vracíme se za lidmi a za připomenutím, že vedle všeho, co řešíme online, existuje také svět, který potřebujeme vnímat přímo.
Valašsko, kde vztah k přírodě znamená každodenní práci
Valašsko mám spojené s kopci, loukami, sady a dřevěnicemi. Ale samotná krajina by k vysvětlení jeho atmosféry nestačila. Důležití jsou lidé, kteří se o ni starají.
Vztah k přírodě tu není jen výlet za hezkým výhledem. Znamená také posekat louku, postarat se o stromy, sklidit bylinky ve správný čas, připravit dřevo nebo zachránit stavbu, kterou by bylo jednodušší nechat spadnout. Za tím vším je práce, trpělivost a znalosti předávané mezi generacemi.
Právě téhle pracovitosti si na lidech, se kterými se tu potkávám, vážím. O vztahu ke svému kraji nemusí dlouze mluvit. Je vidět na tom, co dělají.
Valašsko a další oblasti Zlínského kraje pro mě patří k místům, kde jsou tradice pořád výraznou součástí života. Nechci sestavovat žebříček, kdo je u nás uchovává nejlépe. Tady mě ale pokaždé těší, že nekončí u slavnostního kroje nebo jednoho vystoupení za rok. Lidé je používají, rozvíjejí a dávají jim místo i v dnešní době.
Sušírny, které mají znovu komu sloužit
Putování po sušírnách propojuje procházku krajinou s návštěvami míst, která vyprávějí o zdejším životě. Sušení ovoce kdysi pomáhalo uchovat úrodu na zimu a na východním Valašsku mělo také význam pro obchod. Ovoce ze zdejších sadů tak nacházelo využití daleko za hranicemi jednotlivých vesnic.
Dnes se díky majitelům sušíren a místním nadšencům tahle dovednost vrací do praxe. Některé sušírny opět fungují a slouží lidem. A v tom je podle mě jejich největší hodnota: nejsou jen památkou na dobu, která skončila.
Zachovat tradici totiž neznamená pouze opravit střechu a připevnit informační tabulku. Znamená také umět v sušírně zatopit, připravit ovoce, pohlídat sušení a naučit to někoho dalšího. Teprve pak má obnova pokračování.
Dokopy: dát dohromady lidi, kteří chtějí něco udělat
Za Putováním stojí spolek Dokopy, který vznikl v roce 2010. Jeho název doprovází výstižná myšlenka: „společně za správnými cíly“.
Spolek sdružuje lidi, kterým záleží na místní přírodě, kultuře a tradicích. Obnova historických sušíren je důležitou částí jeho práce, zdaleka ale ne jedinou. S jeho činností jsou spojené také muzeum lidové kultury, folklorní soubor a cimbálová muzika. Vedle staveb tak pomáhá uchovávat i písničky, dovednosti a vztah k místu, ve kterém lidé žijí.
Na tomhle přístupu se mi líbí, že propojuje různé generace a různé schopnosti. Někdo rozumí starému řemeslu, jiný umí hrát, další pomůže s organizací. Dohromady dokážou vytvořit něco, co by jeden člověk sám neutáhl.
Putování je viditelným výsledkem téhle spolupráce. Za jedním příjemným dnem pro návštěvníky stojí mnohem delší práce spolku, majitelů jednotlivých míst a všech, kteří přiloží ruku k dílu. I proto si zaslouží pozornost nejen samotná akce, ale také lidé, kteří ji drží při životě. Činnost spolku můžete sledovat na stránce Dokopy.
Květomluva a Bednářství Fryzelka: naši klienti a živé tradice
Osobní vztah máme i ke dvěma místům zapojeným do Putování: k bio bylinné farmě Květomluva a k Bednářství Fryzelka. Jsou to naši klienti a je radost potkávat se s nimi také mimo běžné pracovní zadání.
Květomluva ukazuje, jak může vztah k půdě a bylinkám tvořit základ současného rodinného podnikání. Za čajem nebo bylinným výrobkem stojí konkrétní rostliny, konkrétní místo a lidé, kteří se jim věnují. Při návštěvě farmy člověk tuhle souvislost vnímá jinak než při pohledu na hotové balení.
Bednářství Fryzelka zase pokračuje ve stoleté rodinné tradici práce se dřevem. Řemeslné znalosti tu nejsou jen vzpomínkou na předky, ale součástí dnešní práce. Právě takové příklady mi připadají důležité: ukazují, že tradice nemusí stát proti současnosti. Může být jejím pevným základem.
Společně se spolkem Dokopy, majiteli sušíren a dalšími zapojenými místními lidmi dávají těmto setkáním obsah. Bez nich by byla procházka stejně krásnou krajinou, ale chybělo by jí to podstatné — setkání s těmi, kteří v ní žijí a tvoří.
Na chvíli nechat technologie stranou
Technologie mám rád a jejich přínos vidím každý den. O to víc si ale uvědomuji, jak dobré je občas je přestat řešit.
Na podobné akci nemusíme vyhlásit digitální detox. Stačí, že nás víc zaujme člověk před námi, muzika nebo cesta k další sušírně. Mobil může chvíli zůstat v kapse. Umělá inteligence počká. A my máme prostor všimnout si nejen okolí, ale také toho, jak se sami cítíme.
Tohle si odnáším i do přemýšlení o práci a osobním životě. Ne každá volná chvíle musí sloužit k dalšímu zlepšování výkonu. Někdy je užitečnější nic neoptimalizovat, projít se a dokončit rozhovor bez odbíhání k oznámením na displeji.
Nejde o návrat do minulosti. Spíš o návrat k vlastní pozornosti — k rozhodnutí, čemu ji právě teď chceme věnovat.
A k tradici patří i trnky
Valašské tradice samozřejmě nekončí u bylinek, dřeva a sušeného ovoce. Patří k nim také trnky — jak se tu říká švestkám — a slivovice. Takže ano, bylo i veselo.
Spolu s muzikou, jídlem a společným povídáním má i přípitek své místo. Ne jako hlavní důvod setkání, ale jako součást místní pohostinnosti. A kdo si nedá, o to nejdůležitější nepřijde: být chvíli spolu.
Proč se sem vracíme s fotoaparátem
Na takovém fotografování mě baví, že nemusíme vymýšlet příběh. Už tam je. Naším úkolem je věnovat mu pozornost a zachytit ho tak, aby z fotografií nebylo patrné jen místo konání, ale také lidé a jejich vztah k němu.
Každý rok si tak vedle snímků odvážíme i připomenutí, proč má smysl občas vystoupit z pracovního rytmu. Potkat své klienty při tom, co je jim blízké. Poslouchat, pozorovat a nechat si čas na obyčejné setkání.
Díky spolku Dokopy, Květomluvě, Bednářství Fryzelka i všem ostatním, kteří se na Putování podíleli. Za práci, která je vidět během jednoho dne, i za tu, kterou návštěvník běžně nevidí.
A pokud vám něco z téhle atmosféry fotografie předají, budu rád. Třeba chuť vyrazit ven, navštívit místního řemeslníka nebo si příště nechat telefon o chvíli déle v kapse.
